Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Narozdíl od tebe jsem přišla o panenství až v jednadvaceti, slečinko!

8. 03. 2017 11:33:11
Chodila jsem s tím klukem půl roku. Kradené polibky ve vlahých podvečerních hodinách, kdy od rybníka bylo slyšet kuňkání žab.

*

Bylo mu dvacet a mě šestnáct a půl. V ničem na mě nespěchal. Přibližovali jsme se k sobě pomalu a opatrně. Procházky, polibky, tvář ukrytá na jeho zeleném rameni. Doma jsem se nemohla svěřit ani klice od dveří.

Macecha například ani o menstruaci nikdy nemluvila. O sexu už vůbec ne. Táta byl podobně nevhodně nesdílný. S babičkou se na to téma taky nedalo mluvit.

Jediný "zdroj" byly knihy a kámošky. Bylo to na houbeles. S očima navrch hlavy jsem poslouchala ty jejich vyprávěnky a dělala, že jsem nad věcí. Že to je normálka. Mluvit o sexu.V duchu rudá až za ušima.

Pavel si mě vyhlídnul, když jsem kamarádku doprovázela za jejím milým vojáčkem do kasáren. Aby tam chudák nešla sama. Já měla pověst, že se mnou nehne ani kámen - každého jsem pohotově odpálkovala. Čekávala jsem na ní na lavičce před vrátnicí a četla knížku.

S Pavlem to bylo jinak. Žádné "Slečno, nešla byste na kafe?" nebo tak něco. Upíral na mě ty svoje oříškový oči a jen se tak jemně uculoval. Koukal mi do očí a já neuhnula. Dívala jsem se. Ostře a zpříma. V duchu jsem si říkala "To víš, uhnu očima a začneš slečnovat a kafovat. Tůdle!"

Culil se na mě a díval asi dvakrát v jednom týdnu. Pak na bráně neměl nějaký čas službu. Cesta na autobusák v onom městě, vedla kolem kasáren. A jak si to tak jeden pátek plouhám s brašnou na rameni ke stanovišti busu, Pavel se vynoří z brány, vkročí mi do cesty a vrazí do ruky lístek. A zase zmizí.

Cestou v autobuse jsem žmoulala v ruce lístek. Stálo na něm "Moc se mi líbíš. Jen se ti to bojím říct. Vlastně všichni kluci se tě tak trochu bojí. Ale za tou tvojí hubatostí je určitě fajn holka. Kdybys měla chuť zajít na kafe, budu moc rád. Pavel"

Viděla jsem v duchu ty jeho oči a úsměvy. Docvaklo mi, že to asi nebude žádný raubíř. Žádné "napsat dva dopisy a pic další holku". To jsem od holek slýchala každou chvíli. Seznámili se, napsali si dva dopisy a rozešli se. Buď si našel on nějakou a nebo ona potkala jiného.

Tak jsem na to kafe šla. I na procházku. Než mě vzal za ruku, chvíli to trvalo. Já plachá, ale hubatá aby to nebylo poznat. On laskavě nesmělý. Dvojka k pohledání. Byl to můj první kluk a moje první láska. Něco na tom bude, že žena na prvního kluka nikdy nezapomene. Do jisté míry.

Půl roku sladkých večerů, kdy směl z kasáren ven. Probrouzdali jsme kilometry trávou, obešli známá místa ruku v ruce, seděli na lavičce... Věděli jsme, že se chceme o něco víc. Po půl roce, se stalo...

Budu teď podobně nesdílná, skoro jako moje rodina, když jsem zkrátka nějaké informace potřebovala, ale ony nebyly sděleny. Nebudu popisovat jak kde a co. Jen to, že byl zodpovědný a měl kondom. A ještě chtěl být si jist, že nedošlo k otěhotnění. Tak jsem mu psala dopis.

Ten dopis, rozepsaný, uložený v mém šuplíku, "náhodou našla" macecha. A oznámila mi "Nechci být impertinentní, ale narozdíl od tebe jsem přišla o panenství až v jednadvaceti, slečinko!"

Osoba, která se o mě nezajímala, dokud jsem potřebovala čerpat rady do života, mě teď chce poučovat? Aby mi dokázala svou nadřazenost? A mou nízkost? Vadilo jí víc to, že jsem se milovala s milovaným chlapem nebo to, že to bylo "tak brzy"? Byla jsem jedna z posledních ve třídě, která "to ještě neměla za sebou".

*

Od té doby jsem měla jasno ve dvou věcech. Tou první bylo to, že pro mou rodinu neexistuje nic soukromého. A druhá věc, že pokud potřebuju radu, musím si poradit sama.

Musela jsem ke spoustě věcí dozrát. Třeba k tomu, že i o zdánlivě přízemních a naturálních tématech, jako je například sex, se má zkrátka mluvit. Co nejotevřeněji to jde.

V době, kdy nebylo respektováno mé vlastní soukromí, jsem pochopila, že respektovat soukromí druhých, je nezbytné. Proto dost často nepokládám otázky i když se to čeká. Spíš nechám lidi aby mi sami řekli to, co chtějí abych věděla. Jen to, co mi chtějí odhalit a svěřit.

*

...životní poučení pro mně?

Nečiň druhým to, čeho nechceš aby se na tobě dopouštěli oni...

*

Autor: Jana Slaninová | středa 8.3.2017 11:33 | karma článku: 28.44 | přečteno: 1999x

Další články blogera

Jana Slaninová

Borec na poště. Vlastně dva borci. Jeden s velkým a druhý s malým

Hromadné podání má různé nevýhodné výhody. Je možnost delší dobu pozorovat děje před i za přepážkou. A díky tomu jsem poznala dva borce. Jednoho s velkým a jednoho s malým.

28.3.2017 v 21:26 | Karma článku: 15.41 | Přečteno: 576 | Diskuse

Jana Slaninová

Co je vlastně Pravda?

Dnes se Pravdou nazývá mnohé. A může to i být skutečnost, fakt. Tedy Pravda. Z mého hlediska ta moje Pravda končí tam, kde začíná jiný úhel pohledu - Pravda z pohledu toho druhého.

27.3.2017 v 15:15 | Karma článku: 7.99 | Přečteno: 242 | Diskuse

Jana Slaninová

Ti zatrachtilí hormouni!

Kroutí se ve mně cosi jako klubko hadů, které mě zobe do osrdí a způsobuje křeče tam, kde jindy byl klid. Nejraděj bych sebe sama kopla do zádi až bych popojela jako loď spuštěná prvně na vodu.

27.3.2017 v 8:15 | Karma článku: 11.92 | Přečteno: 322 | Diskuse

Jana Slaninová

Kilo a půl kočičího? Ano, prosím

Můžu být vorvaná jak předvolební plakát, ale jak si dám kilo a půl kočičího, jsem v relaxačním modu. Zejména napětí šíje a smrtelná únava z lidí, opadají. Motorek mi jede v náručí a tlapky mi masírují hrudník v rytmu srdce.

24.3.2017 v 18:19 | Karma článku: 23.29 | Přečteno: 489 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Zuzana Hanušová

Chcete-li něco, nalakujte si nehty ...

... aneb je hloupost si myslet, že šaty NEdělají člověka ;) Dělají a pokrytcem je spíše ten, kdo si to neumí přiznat.

29.3.2017 v 8:42 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 32 |

Karel Světnička

Je Andrej Babiš skrytý fašoun a nácek?

Otevřený dopis k cenzuře textů zmiňujících se o zločinech komunismu a holocaustu a či o podivnostech kolem dotací Evropské unie. Stalo se tak v Babišově idnes.cz Co je pravou příčinou, že někomu zmínka o těchto zločinech mu vadí?

29.3.2017 v 8:00 | Karma článku: 8.72 | Přečteno: 199 | Diskuse

Petr Nevěčný

"Prasata! Chcete snad žít věčně?!" řval průkopník občanských práv.

Takto prý motivoval své vojáky pruský král Bedřich Veliký (Friedrich II. der Große) v bitvě u Kolína (1757), jedné ze tří, které prohrál. Dalších 12 bitev, ve kterých osobně velel, však vyhrál a je proto považován za skvělého

28.3.2017 v 20:17 | Karma článku: 19.65 | Přečteno: 575 | Diskuse

Karel Trčálek

Je pan Alexandr Tomský opravdu mediální obluda kvůli kritice islámu?

Schválně se zeptejte pan Tomského, jestli mne zná. Vsadím se, o co chcete, že ne! Mraveneček se pustil do lva, hehe!

28.3.2017 v 17:13 | Karma článku: 12.36 | Přečteno: 1028 | Diskuse

Martina Studzinská

Přání učitelům k svátku

Učitelé to v nikdy neměli lehké. Nikdy nepatřili k bohatým nebo vysoce postaveným občanům. Právě proto by se slušelo připomenout jejich žákům, že dnes je jejich den.

28.3.2017 v 15:57 | Karma článku: 8.92 | Přečteno: 213 | Diskuse
Počet článků 330 Celková karma 17.77 Průměrná čtenost 733

JSEM...

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.