Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Narozdíl od tebe jsem přišla o panenství až v jednadvaceti, slečinko!

8. 03. 2017 11:33:11
Chodila jsem s tím klukem půl roku. Kradené polibky ve vlahých podvečerních hodinách, kdy od rybníka bylo slyšet kuňkání žab.

*

Bylo mu dvacet a mě šestnáct a půl. V ničem na mě nespěchal. Přibližovali jsme se k sobě pomalu a opatrně. Procházky, polibky, tvář ukrytá na jeho zeleném rameni. Doma jsem se nemohla svěřit ani klice od dveří.

Macecha například ani o menstruaci nikdy nemluvila. O sexu už vůbec ne. Táta byl podobně nevhodně nesdílný. S babičkou se na to téma taky nedalo mluvit.

Jediný "zdroj" byly knihy a kámošky. Bylo to na houbeles. S očima navrch hlavy jsem poslouchala ty jejich vyprávěnky a dělala, že jsem nad věcí. Že to je normálka. Mluvit o sexu.V duchu rudá až za ušima.

Pavel si mě vyhlídnul, když jsem kamarádku doprovázela za jejím milým vojáčkem do kasáren. Aby tam chudák nešla sama. Já měla pověst, že se mnou nehne ani kámen - každého jsem pohotově odpálkovala. Čekávala jsem na ní na lavičce před vrátnicí a četla knížku.

S Pavlem to bylo jinak. Žádné "Slečno, nešla byste na kafe?" nebo tak něco. Upíral na mě ty svoje oříškový oči a jen se tak jemně uculoval. Koukal mi do očí a já neuhnula. Dívala jsem se. Ostře a zpříma. V duchu jsem si říkala "To víš, uhnu očima a začneš slečnovat a kafovat. Tůdle!"

Culil se na mě a díval asi dvakrát v jednom týdnu. Pak na bráně neměl nějaký čas službu. Cesta na autobusák v onom městě, vedla kolem kasáren. A jak si to tak jeden pátek plouhám s brašnou na rameni ke stanovišti busu, Pavel se vynoří z brány, vkročí mi do cesty a vrazí do ruky lístek. A zase zmizí.

Cestou v autobuse jsem žmoulala v ruce lístek. Stálo na něm "Moc se mi líbíš. Jen se ti to bojím říct. Vlastně všichni kluci se tě tak trochu bojí. Ale za tou tvojí hubatostí je určitě fajn holka. Kdybys měla chuť zajít na kafe, budu moc rád. Pavel"

Viděla jsem v duchu ty jeho oči a úsměvy. Docvaklo mi, že to asi nebude žádný raubíř. Žádné "napsat dva dopisy a pic další holku". To jsem od holek slýchala každou chvíli. Seznámili se, napsali si dva dopisy a rozešli se. Buď si našel on nějakou a nebo ona potkala jiného.

Tak jsem na to kafe šla. I na procházku. Než mě vzal za ruku, chvíli to trvalo. Já plachá, ale hubatá aby to nebylo poznat. On laskavě nesmělý. Dvojka k pohledání. Byl to můj první kluk a moje první láska. Něco na tom bude, že žena na prvního kluka nikdy nezapomene. Do jisté míry.

Půl roku sladkých večerů, kdy směl z kasáren ven. Probrouzdali jsme kilometry trávou, obešli známá místa ruku v ruce, seděli na lavičce... Věděli jsme, že se chceme o něco víc. Po půl roce, se stalo...

Budu teď podobně nesdílná, skoro jako moje rodina, když jsem zkrátka nějaké informace potřebovala, ale ony nebyly sděleny. Nebudu popisovat jak kde a co. Jen to, že byl zodpovědný a měl kondom. A ještě chtěl být si jist, že nedošlo k otěhotnění. Tak jsem mu psala dopis.

Ten dopis, rozepsaný, uložený v mém šuplíku, "náhodou našla" macecha. A oznámila mi "Nechci být impertinentní, ale narozdíl od tebe jsem přišla o panenství až v jednadvaceti, slečinko!"

Osoba, která se o mě nezajímala, dokud jsem potřebovala čerpat rady do života, mě teď chce poučovat? Aby mi dokázala svou nadřazenost? A mou nízkost? Vadilo jí víc to, že jsem se milovala s milovaným chlapem nebo to, že to bylo "tak brzy"? Byla jsem jedna z posledních ve třídě, která "to ještě neměla za sebou".

*

Od té doby jsem měla jasno ve dvou věcech. Tou první bylo to, že pro mou rodinu neexistuje nic soukromého. A druhá věc, že pokud potřebuju radu, musím si poradit sama.

Musela jsem ke spoustě věcí dozrát. Třeba k tomu, že i o zdánlivě přízemních a naturálních tématech, jako je například sex, se má zkrátka mluvit. Co nejotevřeněji to jde.

V době, kdy nebylo respektováno mé vlastní soukromí, jsem pochopila, že respektovat soukromí druhých, je nezbytné. Proto dost často nepokládám otázky i když se to čeká. Spíš nechám lidi aby mi sami řekli to, co chtějí abych věděla. Jen to, co mi chtějí odhalit a svěřit.

*

...životní poučení pro mně?

Nečiň druhým to, čeho nechceš aby se na tobě dopouštěli oni...

*

Autor: Jana Slaninová | středa 8.3.2017 11:33 | karma článku: 28.44 | přečteno: 2089x

Další články blogera

Jana Slaninová

Kruté ženy

Kdo ví, kde to všechno začalo a jak. Jistě vím jen to, že jejich prabába, byla žena od rány a tvrdá jako chlap. Taky paličatá jak stádo beranů.

21.11.2017 v 14:30 | Karma článku: 14.33 | Přečteno: 537 | Diskuse

Jana Slaninová

Pět romáckejch sluníček a bezďák

Prší. Psa by nevyhnal. Deštník posílá k zemi proudy vody a cáká na nohy. Lezu do tramvaje a tam sedí v reflexních montérkách pět cigánských šohajů.

21.11.2017 v 8:08 | Karma článku: 26.78 | Přečteno: 1241 | Diskuse

Jana Slaninová

Podlé stvoření

"Tohle je ta tvoje dcera?" zeptala se manžela a ukazovala na obrazovku, kde svítil FB profil. "Jo, to je moje dcera."

20.11.2017 v 15:36 | Karma článku: 22.49 | Přečteno: 792 | Diskuse

Jana Slaninová

Počkám, až dopiješ kafe

Petr měl neměnné rituály. Každé ráno na záchod, do koupelny, obléknout, uvařit kafe, vypít v sedě u barového stolku, který odděloval kuchyni od obýváku. Z okna měl výhled na Modřanskou rokli.

17.11.2017 v 19:10 | Karma článku: 23.58 | Přečteno: 613 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Pokorná Mirka

Zákony profesora Parkinsona platí,

napadá mě často. Naposledy, když jsem slyšela o jednání nově zvolené poslanecké sněmovny. Parkinson bylo skutečné jméno skutečného profesora.

21.11.2017 v 15:19 | Karma článku: 15.31 | Přečteno: 492 |

Milan Šupa

Demaskování pokrytectví charity, přijímání migrantů a ekologie

Žijeme v době maximálního rozkvětu pokrytectví a tento fakt nebude žádnou novinkou pro nikoho, kdo je jenom trochu vnímavý.

21.11.2017 v 15:15 | Karma článku: 27.29 | Přečteno: 1059 | Diskuse

Jana Slaninová

Kruté ženy

Kdo ví, kde to všechno začalo a jak. Jistě vím jen to, že jejich prabába, byla žena od rány a tvrdá jako chlap. Taky paličatá jak stádo beranů.

21.11.2017 v 14:30 | Karma článku: 14.33 | Přečteno: 537 | Diskuse

Josef Komárek

Byli mezi disidenty lidé „s podstatnou poruchou mozku“?

Oni sami mne přesvědčují, že ano. Nicméně bych se nedivil, kdyby ten „zvukař“ (tj. ten moravský kraválista) dostal za tu výtržnost od nějaké té ušlechtilé organisace Havlovu cenu. Ta ostatně k ničemu jinému neslouží.

21.11.2017 v 13:50 | Karma článku: 37.95 | Přečteno: 1722 | Diskuse

Ladislav Jakl

Stará levice umřela. Nová přebírá moc.

Sociální demokraté o víkendu sněmovali v Hradci Králové. Sešel se tam poprvé po prohraných volbách jejich Ústřední výkonný výbor a bylo to jednání neveselé.

21.11.2017 v 13:08 | Karma článku: 33.06 | Přečteno: 1159 | Diskuse
Počet článků 311 Celková karma 23.67 Průměrná čtenost 930

JSEM...

...dělej cokoli chceš,

tak jak chceš a umíš,

pokud tím nikomu neškodíš...

_________________________

Nejoblíbenější kapela:

http://hexaedr.sweb.cz/PAST/

_________________________

Můj muž (nejen) fotí:

milanslanina.blog.idnes.cz 

__________________________



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.