Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Houbový děda a dítě z hadích ocásků

27. 06. 2017 11:45:59
Období hub mi vzdycky zavoní lesem, ranní mlhou, čerstvě zapálenou cigaretou a kolínskou. Samozřejmě si vybavím i tu vůni hub, ale některé vůně jsou v mé pachové paměti vyraženy kovovým razidlem asi navždy.

*

Můj děda. Tátův táta. Náruživý kuřák, morous a vášnivý houbař. Houby se o prázdninách u babičky sbíraly na kila. Každý týden byly plechy plné nakrájených hub na sušení. Dělaly se čerstvé řízky s novým bramborem, polité máslem a posypané tou správnou vrstvou sekané pažitky přímo ze záhonku.

Ruce černé od čištění hub, třídění, krájení. Bramboračka s houbami, ve které stála lžíce. Hříbky na smetaně s houskovým knedlíkem. Hovězí neb vepřové na houbách s těstovinami nebo knedlíkem. Smaženice se správnou porcí kmínu. Červíci vyhnaní ze svých obydlí v kloboucích či nohách hub.

Děda na houby jezdíval vždycky těsně před rozedněním. Teprve když vcházel do lesa, trošku sluníčko zvedalo mlžnou kápi a posílalo ty správné paprsky, které odhalily hlavičky čerstvých hub a nebo těch větších, které dosud nikdo neobjevil. Když se děda rozhodoval, zda vzít na houby některé vnouče, většinou si bez rozmýšlení vzbudil mně.

Poslepu jsem si navlékla to, co mi děda připravil na židli, upila jsem trošku čaje a do ruky vzala na cestu rohlík s máslem, síťovku a nožík. Nožík byl pro mně v šesti letech symbolem dospělosti. Nastoupili jsme do autobusu, kde děda řekl:

"Lojziku, zastav nám na Svatý Anně. Jako vždycky."

Autobus byl skoro prázdný a tak jsme si sedli u vchodu na volnou sedačku a děda rozprávěl s řidičem o tom, jak to všechno utíká, jak je život "Nějak rychlej v tom důchodu, že jo!". Za deset minut "po", co jsme na náměstíčku nasedli do klasického "erťáku", už jsme byli s dědou vypuštěni u lesa na rozcestí.

"Tě Bůh, Lojziku, nabereš nás cestou zpátky, že jo?"

A tak jsme vykročili v ranním pološeru a lehké mlze k "Anně". Byl to učiněný houbový ráj. Mokré klobouky suchohříbků a smrkových praváků se smály ve vysoké trávě, klouzky na nás kývaly z březového houští a taky křemenáče a bedly...

Normálně mě děda moc v oblibě neměl.

Lezla jsem mezi futry jako opice, skákala z prostoru mezi futry dolů, lezla na skříň v ložnici a skákala do peřin na manželskou postel, která měla vysoké čelo a od skříně ji dělil dobrý metr. Postel měla místo roštu báječnou houpací drátěnku. Tak to bylo jako na trampolíně. Taky jsem přes dvoumetrovou zeď chodila až na střechu kůlny a po rozpadajících se taškách se vyplížila ke špici střechy a tam si četla Mayovky...

Zkrátka dítě z hadích ocásků, které dědovi lezlo na nervy. Příliš živá na jeho zádumčivou a morousovitou povahu. Vlastně se děda usmíval jen tehdy, když byl absolutní klid a on si na zápraží pokuřoval cigárko a mhouřil oči do sluníčka.

Na houbách jsem ale byla jako jediná snesitelná. Nelezla jsem mu pod nohy, nekoukala kam kouká a nevybírala mu jeho nejlepší úlovky pod rukama a nosem. Držela jsem si dědu vždycky jen na dohled. Abych věděla, kde je a mohla si pořídit vlastní úlovky. Jedině když už nemohl vlézt pod nějaký nízký a hustý smrček, volal mně, abych mu houbu vylovila. Pěkně jsem odhrnula nohu hřibu jak nejníž to šlo, pomalu vykroutila a donesla dědovi k opucování.

Čas svačiny znamenal, že se děda posadil na padlý kmen, vytáhl zabalené chleby, trošku čaje z termosky. Obojí mi podal a sám si labužnicky pokuřoval. I když šel do lesa, vždycky měl na sobě děda čisté bílé tílko a nažehlenou košili. Vždycky čerstvě oholený a "napajcovaný" kolínskou. Voněl a zároveň trošku smrděl cigaretovým kouřem.

Na pavučinách visely stříbrné kapky, které sluníčko ještě nestihlo v hloubi lesa vysušit. Pavouk rozvážně z koutku svého lapače pozoroval svýma složenýma očima okolí a číhal na mouchu nebo jinou pochoutku. Já si nožíkem od hub krájela sváču jako to dělal děda a špičkou nože napichovala a vkládala do pusy. Upíjela čaj z plastového hrnku.

Období hub mi vzdycky zavoní lesem, ranní mlhou, čerstvě zapálenou cigaretou a kolínskou. Samozřejmě si vybavím i tu vůni hub, ale některé vůně jsou v mé pachové paměti vyraženy kovovým razidlem asi navždy.

Děda už třicet let sbírá houby někde u jiných svatých než u svaté Anny a kdo ví. Třeba kouří svou věčnou cigaretu a stále je jeho košile nažehlená a jeho hladce oholená tvář voní kolínskou a všemi vůněmi lesa za rozbřesku...

**

*

Autor: Jana Slaninová | úterý 27.6.2017 11:45 | karma článku: 25.95 | přečteno: 490x

Další články blogera

Jana Slaninová

Bojovníci za jakéhokoli boha neb politiku, polibte mi...

Jsem nejvíc nejhloupější stvoření na světě, protože nechápu, kde se na obou stranách jakéhokoli konfliktu, bere tolik nenávisti, přednaštvanosti a zaslepenosti. Kde to má počátek, když konec je vždycky jen začátkem dalšího boje...

22.11.2017 v 11:22 | Karma článku: 18.89 | Přečteno: 615 | Diskuse

Jana Slaninová

Kruté ženy

Kdo ví, kde to všechno začalo a jak. Jistě vím jen to, že jejich prabába, byla žena od rány a tvrdá jako chlap. Taky paličatá jak stádo beranů.

21.11.2017 v 14:30 | Karma článku: 14.97 | Přečteno: 638 | Diskuse

Jana Slaninová

Pět romáckejch sluníček a bezďák

Prší. Psa by nevyhnal. Deštník posílá k zemi proudy vody a cáká na nohy. Lezu do tramvaje a tam sedí v reflexních montérkách pět cigánských šohajů.

21.11.2017 v 8:08 | Karma článku: 27.48 | Přečteno: 1308 | Diskuse

Jana Slaninová

Podlé stvoření

"Tohle je ta tvoje dcera?" zeptala se manžela a ukazovala na obrazovku, kde svítil FB profil. "Jo, to je moje dcera."

20.11.2017 v 15:36 | Karma článku: 22.83 | Přečteno: 814 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

David Dvořák

Vydání Babiše a inspirace pro Okamuru.

Politika je umění dosáhnout maxima možného. Dogmatické lpění na vyřčeném nebývá zrovna nejkonstruktivnější, na druhou stranu je třeba se nezpronevěřit zásadám a „neztratit tvář“.

22.11.2017 v 13:41 | Karma článku: 26.39 | Přečteno: 1604 | Diskuse

Jan Klar

Tady pomůže už jen psychiatr

Jako poslední možnost, kterou Eva navrhla, bylo jít do manželské poradny. Dobře věděla, jaký má Michal odpor ke všem těm psychologům, terapeutům nebo osobnostním poradcům.

22.11.2017 v 12:42 | Karma článku: 14.30 | Přečteno: 515 | Diskuse

Jan Tichý(Bnj)

Děti vyrostly a tak tápeme

Čím podarovat děti na Vánoce? Navíc když už vůbec nejsou v dětském věku. Ty své dospělce nějak zvládneme, ale pak tu máme ty „malé“ neteře a synovce, čili děti, co mezitím vyrostly až (skoro)dospěly.

22.11.2017 v 10:33 | Karma článku: 12.99 | Přečteno: 306 | Diskuse

Marek Valiček

Radši dojedou domu zpocená, než pozvracená!

"Asi si budu o Jéžíška přát k vánocum nějakou tu kouzelnou zaklínací hůlku a pak ten brajgl kolem nás vysmejčim."

22.11.2017 v 9:00 | Karma článku: 26.18 | Přečteno: 913 | Diskuse

Libuse Palkova

Mateřství jako služba Bohu

Myslíte že úloha matky, a vše co mateřství obnáší, je srovnatelné s povinnostmi a prací třeba takového katolického kněze? Na tuhle myšlenku mě přivedla nedávná diskuze na zdejším blogu

22.11.2017 v 8:12 | Karma článku: 13.01 | Přečteno: 617 | Diskuse
Počet článků 312 Celková karma 23.60 Průměrná čtenost 929

JSEM...

...dělej cokoli chceš,

tak jak chceš a umíš,

pokud tím nikomu neškodíš...

_________________________

Nejoblíbenější kapela:

http://hexaedr.sweb.cz/PAST/

_________________________

Můj muž (nejen) fotí:

milanslanina.blog.idnes.cz 

__________________________



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.